CESTA BYTOSTI – od víry k vědění dle Josefa Zezulky

23. 07. 2021

Jaká je podstata a směřování vývoje člověka?

 

Od víry k (hlubokému) vědění – fáze vývoje bytosti a jeho hledání dle J. Zezulky:

1) doba, kdy jen slepě věří

2) doba, kdy se stává kritickým

3) doba, kdy vyrovnává své „věřím a vím“ do rovnováhy

4) doba, kdy ví a ladí se se vším živým

(Zdroj – Zezulka, Josef, BYTÍ, ISBN 978-80-85238-85-3)

 

Níže se pokusím o stručný popis jednotlivých stupňů vývoje a poznávání, včetně komentáře organisací, struktur, církví a vzdělávacích systémů dle jednotlivých stupňů.

 

1) doba, kdy jen slepě věří

Je doba, kdy člověk jen věří a vyznačuje se zcela nekritickým přijímáním kdejakých nauk, církví, sekt či názorových směrů, kterých se bytost „chytne a nevědomě drží“. Často je tak člověk ve své nevědomosti stržen čímkoli a kamkoli. Věřící ve své nekritičnosti horlivě zastává jakýkoli směr a není schopen samostatného kritického myšlení ani aktivní korekce svého jednání. Zde mluvíme o slepé víře na základě ukáznění, litery, či propadnutí iluzi jiných (údajných mistrů, zasvěcenců a guru, kteří však jsou jen sami plně závislý na obdivu a uznání svých věřících).

 

2) doba, kdy se stává kritickým

Člověk mnohdy na základě těžkých životních zkušeností zažívá nesoulad mezi primitivní (slepou) vírou a životem samým, je konfrontován a začíná se více ptát a přemýšlet. Stále je nosným prvkem hledání víra (sebekázeň vyvěrající z poznání druhých), ale hledající se již nerozevírá „na první dobrou“, ale více rozlišuje směr otevírání svého nitra a důvěry (víry). Hledající je stále závislý na vedení z venčí, ale již tříbí zdroj i nauku.

 

3) doba, kdy vyrovnává své „věřím a vím“ do rovnováhy

Zde je dle mého poznání v dobrém slova smyslu maximální pomyslná „hranice“ pro pozitivní rovinu struktury církve a náboženských společenství (pokud by měla čistou a vyváženou věrouku  – „dobrou víru“).  Toto vývojové období stále pracuje s konceptem víry (sebekázní, kde jsou hledající stále „taženi“ naukou a poznáním jiných), ale již je zde i vyšší kritičnost a pomalu nastupuje schopnost samostatně uvažovat (obrazně řečeno táhnout se sám na podkladě zdůvodňování si vlastním citem a rozumem).

Tam kde je dobrá víra (citová závislost na vyvážené nauce, knězi, písmu a poznání jiných, dle které věřící pěstuje sebekázeň) z počátku nutným „lanem táhnoucím naši lodičku“, nastupuje postupně i rozum, kterým si zdůvodňujeme kam a proč jsme taženi (tedy víra je „intuitivní vnímání“ a držení se nauky sebekázní. „Vědění“ je odůvodňování si podstaty „lana“, kterého se zatím musíme držet).

Zezulka v této souvislosti třetího vývojového stupně uvádí: „zmizí naivita a nastoupí pojem „vím“, který doplní pojem „věřím“ . Ale pozor, vím a věřím je také jeden zákon o dvou pólech. Víra i vědění mají stejnou cenu, jsou-li v rovnováze! Pak víra znamená intuitivní vnímání a vím – vnímání rozumové“.

 

Avšak čím více se vědomí bytosti přibližuje poslední 4 fázi vývoje, tím více je (a to i „dobrá“ ) víra (nechávání se citem táhnout dobrou naukou) a „důvěra v poznání druhých“ nahrazována plným – vlastním pochopením životních zákonitostí a niternou zkušeností, tedy hlubokým věděním. Toto hluboké vědění hledající postupně získává na podkladu rovnovážného rozumu a intuice, kde však již tuto intuici nespojujeme s „dobrou vírou“ (citovou závislostí na nauce, knězi atd.), ale prvořadě s vlastním prožitkem vyvěrajícím z vlastního hlubokého vědomí vnitřní bytosti. Tím se bytost stává nezávislá na „tažení vírou a poznáním druhých“ a stává se sama hybnou silou a postupuje vpřed.

Zezulka uvádí, že člověk se ustálí, ne ve své víře (jak se říká), ale ve svém vědění (vázanému na vlastní vnitřní bytost – nitro).

 

4) doba, kdy ví a ladí se se vším živým

Doba, kdy člověk ladí se vším živým a „ví“, je dle mého osobního názoru fází, kdy již žádná ani „dobrá víra“ principiálně nefiguruje. Člověk nevěří (nepotřebuje být tažen nikým jiným, ani naukou, či knězem, mistrem, vědoucím, protože jim sám je), protože již ví, tedy má již mnohé plně a logicky zdůvodněno a celou svojí bytostí i vnitřním vědomím „ladí“ s veškerým životem a zákonitostmi Bytí.

Toto hluboké a niterné „vím“ nelze v organisaci jako jsou církve hledat, nalézt, či jej obecně s církvemi a jejich nejen zákonným smyslem (vírou), spojovat. Člověk našel, obrazně řečeno, „Boha v sobě“ na základě plného pochopení a poznání (rozumu-analogie i celým svým nitrem-citem) a nepotřebuje již nikomu a ničemu věřit („důvěřovat vně a nechávat se táhnout třeba i dobrou naukou“). K této fázi vývoje a praktikování poznání se více než nějaké náboženské církevní struktury hodí oblast „duchovní vědy“ a služby životu obecně. Chrámem je obyčejně příroda, či klidné a davy nerušené místo, kde se striktně dodržují zásady vlivové čistoty a hloubky záměru.

 

Jedinému komu se člověk ve čtvrté fázi „zodpovídá a slouží“ je Život sám, tedy pochopení – jsem každý, vždy a všude (též „já jsem“ – je – cesta, pravda, život).

Toto pochopení (vnitřní aktivita, samostatnost a rovnovážné vědění na podkladě rovnováhy citu a rozumu) dle 4 fáze vývojového stupně člověka, je cílem filosofie Bytí a prvořadým směřováním nauky přinašečů (Ježíš, Mojžíš, Noe, Zezulka..), kteří se na Zemi rodí každých 2000 let. Cílem poznávání a prvořadým směřováním nauky přinašečů je, aby člověk nevěřil (nenechal se jen táhnout a to třeba i dobrou vírou, či rovnovážnou naukou), ale aby vždy hledal jen hluboké vědění (plné pochopení a splynutí svou vnitřní bytostí se zákonitostmi života).

 

Bylo by tedy velmi milné, spojovat podstatu a smysl filosofie Bytí J. Zezulky s vírou (nechávat se jen táhnout a pěstovat sebekázeň), či strukturou církve, jejíž podstatou víra (a to třeba i dobrá) je.

 

Vývoj bytosti od víry k vědění

 

Víra vede k citové pasivitě, vědění vyžaduje niternou aktivitu a samostatnost

Zamyslíme-li se, tak si uvědomíme, že víra vždy vede jen k citové pasivitě a „přijímání“ (závislosti a sebekázni na důvěře v „něco“, či „někoho“ – kněze, nauce, iluzi o Bohu atd., kde se člověk „nechává táhnout“), avšak hluboké vědění vyžaduje citovou aktivitu a samostatnost (vlastní rozumové i citové poznání a z něj plynoucí niternou zkušenost).

 

Víra mnohdy může a musí být (ovšem pouze dočasným) mezistupněm v našem poznávání (vývoji bytosti), než si danou věc sami plně ověříme a zdůvodníme citem i rozumem, pak se stane našim „hlubokým věděním“. Stejně tak jako je malé dítě vedeno rodiči, musí mnohdy mladý duch být veden vírou (sebekázní vycházející z nauky, pokud je nauka dobrá, hovoříme o „víře dobré“).

Cílem a prvořadým směřováním aktivní duchovní cesty i Životní filosofie Bytí J.Z. je právě však to, aby se člověk stával vědomý a to na základě vlastní znalosti zákonitostí života, ověřování faktů, kritického myšlení, vlastní zkušenosti, prožitku (meditace) a z něj plynoucího plného pochopení zákonitostí života a Bytí se kterým se plně svou vnitřní bytostí ladí.

I proto Zezulka uvádí, že cílem knihy Bytí je právě to, aby si člověk své „věřím“ (tedy prvotní stav vývoje lidského poznávání a vjemu) mohl postupně dorovnat a nahradit svým „vím“. V poslední fázi vývoje (poznávání) člověka  již nehovoříme o tom, že bytost v něco věří, protože člověk ví a proto již nevěří. Tak jako nevěříme, že 2+2 = 4, ale víme, že jsou 4 (tedy pokud umíme počítat)! Obrazně řečeno, aby se člověk sám „naučil počítat“ (stal se vědomým – hledal vědění), to je i smyslem filosofie Bytí a aktivní duchovní cesty obecně.

 

Omyl věřících (nejen) církve SJZ  – „víra je citová rovina obecně“

Někteří věřící církve Společenství Josefa Zezulky (SJZ) se domnívají (nejspíše z tohoto omylu pojmenovali ve svém nepochopení církev po Josefu Zezulkovi) , že hovoříme-li o citové rovině, je pro ní synonymum „víra“. K tomuto názoru nejspíše došli i na základě upozornění J.Z. o nutnosti rovnováhy víry a vědění, nebo na základě pasáží o třetí fázi vývoje člověka, kde J. Zezulka i uvádí víru jako vnímání citové a vědění jako rozumové. Stejně tak však  J.Z. v souvislosti s vírou hovoří o „sebekázni“, jakožto pravé podstatě (synonymum) víry.

Tedy tento zdánlivý rozpor může vzniknout jen tehdy, budeme-li vnímat myšlenky J.Z. jen „strojově“ bez širšího kontextu a hlubokého smyslu. Jak to tedy je?

 

Jistě je důležité dát do rovnováhy své „věřím“ s „vím“ ( a z našeho vývojového stavu to bude znamenat dát do rovnováhy cit a rozum), je to první a nutný krok, aby jsme následně mohli dojít k plnému a hlubokému vědění, které již neobsahuje víru (nejasnosti, nepochopení nějaké části, či nutnost spolehnout se pouze jen na citovou důvěru v někoho-něco a nechávat se tak táhnout třeba i „dobrou vírou“ – naukou).

V našem čase a vývojovém stupni tento nelehký úkol dát do rovnováhy věřím a vím (tedy sebekázní na základě víry a to třeba i dobré, a dorovnání analogie a rozumové propojenosti a vzájemné logiky) bude (z hlediska nastavení společnosti, dobového vlivu a doby ze které odcházíme) hlavním a nejčastějším úkolem adeptů duchovní cesty.

To ovšem neznamená, že je to cílem duchovní cesty obecně (či filosofie Bytí). Tím je vždy plné a hluboké vědění, kdy člověk již nevěří (nepěstuje prvořadě sebekázeň a to třeba i na základě víry-nauky dobré), ale ví, protože ví (má vše správně a bez mezer zdůvodněné a s vlastním vědomím nitra sladěné a prohloubené) a proto nevěří. Proto například i ty co přicházejí každých 2 tisíce let (přinašeče) nenazýváme věřícími, ale vědoucími. Zezulka na otázku jestli věří v Boha odpovídá: kdepak, já v něho „vím“ a to je víc (jistě tím však nemyslel, že je rozum více než cit, nýbrž, že je více plné pochopení na základě hloubky vlastního prožitku hluboko uloženém ve své vnitřní bytosti a plného zdůvodnění logikou a rozumem).

 

 

 

Také je dobré naučit se rozlišovat mezi různými kvalitami „citu“. Není zde pouze jeden „cit“, ale mnoho stupňů a způsobů citového vnímání.

 

Jako základní stupně citového vnímání můžeme dělit na:

A) pasivní – čerpající především z „vnějšku“ (mediální schopnost, jasnovidnost, důvěra na základě pocitu z někoho – něčeho, naciťování okolí, důvěra v nauku na základě vizí a vjemů, schopnost cítit a vnímat vlivy okolí, přírody, lidí a také sem patří i v ideálním případě víry „víra dobrá“).

B) aktivní – tvořící především z vnitřní bytosti – nitra (vědomé myšlení citem – též vědomá meditace, kdy člověk svou vnitřní bytosti tvoří a aktivně se vžívá dle předchozí rozumové úvahy, vědomé propojení s intuicí-podvědomím, schopnost aktivní práce s živly – vitální silou, práce ducha v bezčasovosti a zpět atd.)

 

Budeme-li hovořit o aktivní duchovní cestě (niterné změně) vedoucí k hlubokému vědění, nelze nikdy aktivní citovou rovinu (myšlení citem a aktivní intuitivní duchovní práci) zaměňovat s vírou (citovou pasivitou, kde se člověk nechává jen táhnout třeba i  vírou dobrou)

 

 

 

J.Z. o poznávání pravdy

 

Hluboké vědění (poznání) má dva základní principy, které by měly být vždy v rovnováze:

Rozumový princip (vnější vědomí vázané na specifický život a mozek): analogie, vzájemná logická návaznost, kritičnost, přemýšlení v souvislostech i nalezení řádu včetně plného zdůvodnění životních zákonitostí bez mezer a nejasností atd.

Citový princip (vědomí vnitřní, též podvědomí, či hluboké vědomí vázané na nitro bytosti): intuice, vnitřní hlas, vlastní hluboký prožitek, niterná zkušenost pramenící z plného průniku svého vnitřního vědomí (bytosti) do daného předmětu předchozí rozumové úvahy – tedy meditace (aktivní vnitřní změna).

Aby jsme rozumový poznatek „uložili“ hluboko do své vnitřní bytosti (vnitřního hlubokého vědomí), musíme jít cestou hlubokých prožitků (meditace). Avšak aby jsme v každé inkarnaci mohli využít podvědomí, musíme s vlastním nitrem mít též ve svém každém specifickém životě v rovnováze i svou rozumovou část – vnější vědomí.

Ideálem je vždy rovnováha vnitřního (citu) i vnějšího (rozumu) vědomí. Rovnováha vlastní bytosti a dvou principu vnějšího i vnitřního vědomí dovolí vyspělejším jedincům průnik k nadvědomí (vědomí všech vědomí), kde se bytost může přibližovat ke zdroji a odpovídat si na otázky životních zákonitostí z širšího hlediska a pohledu (reality).

 

 

TEDY PROČ JOSEF ZEZULKA NEMĚL RÁD VÍRU, ALE MĚL RÁD VĚDĚNÍ?
Vědomím se člověk stane pokud své poznání neopírá o víru (zkušenost či důvěru ve znalost někoho jiného, kterou se nechává jen táhnout), ale o rovnováhu svého poznání na základě vlastního citu (vnitřní bytosti) a rozumu (plného zdůvodnění životních zákonitostí).

 

J. Z. o víře

J.Z. o víře

A. Ž. o vědění a víře