Ve vyšší stupnici lidského vývoje uplatňuje se už více vím, tedy vědění

30. 12. 2021

ZEZULKA, Josef. ODPOVĚDI. 2014 ISBN: 978-80-85238-46-4

 

 

 

Komentář od A – Ž

Na duchovní cestě máme dvě základní složky vnímání – poznávání. Vědění a víru – přemýšlení a meditaci (též rozum a cit). Obě složky je třeba napnout k cíli. Tím je snaha o pochopení sebe sama jako části celku a vlastního smyslu života v podobě Bytí kladnou složkou tvůrčího díla.

Přemýšlení napnuté k jednotě a aktivní duchovní cestě vede bytost k uvažování, kritičnosti, logice, hledání a ověřování svého vnímání a života ve směru: jsem každý vždy a všude (tedy k plnému pochopení smyslu života a jeho zákonitostí). Je to nutný základ a předstupeň pro další a hlubší poznávání v podobě meditací (aktivního vžívání se).

 

Zezulka o meditaci (ač je to k nevíře) hovoří v souvislosti s vírou. Avšak tato „víra“ nesmí být jen nekontrolovaným prožíváním ledasjakých duchovních stavů, ale je užívána prvořadě jako nástroj k prohloubení vlastních úvah a logicky zdůvodněných zákonitostí a myšlenek – vědění. „Dobrá víra“ je tedy přechodem z aktivního myšlení (vědění a promýšlení daného tématu a úvah) k „aktivní pasivitě“ – prožitku, čili „in medias res“. Pod obsahem slova víra tedy může být i pozitivní rovina tohoto slova ve smyslu meditace a citového vnímání obecně, avšak může zde být i slepá víra, naivní víra a mnoho dalších obsahů a významů tohoto slova (je mnoho stupňů víry).

 

Ovšem i ta nejlepší „dobrá víra“ (prožitek a hluboký cit), pokud není opřena a plně zdůvodněna, vede bytost k nerovnováze a pouhému ukáznění. Zezulka „nemá rád“ (jen) víru (citové prožitky), protože věřit se dá čemukoliv (vciťovat a prožívat se dá cokoli a to i velmi negativní stavy a mnohé další nekorigované slepé uličky a temné zákoutí života, včetně mnohých entit a duchovních pod-světů). Zezulka má „rád vědění“, tedy k prvořadou snahu o plné zdůvodnění a pochopení životních zákonitostí a smyslu bytí (které se následně v meditaci cíleně a dle duchovního řádu prohlubuje v hluboký citový prožitek a z něj pramenící niternou zkušenost).

 

Ač je z hlediska vývoje vnitřní bytosti (která je naším vnitřním hlasem a pravou podstatou) zásadnější niterný prožitek (víra), z hlediska lidského stupně a rovnovážného vývoje je „důležitější“ vědění. A to proto, aby se člověk sám zorientoval a jeho kroky byly v souladu s Životem a smyslem Bytí. Samozřejmě, že ideálem je vždy rovnováha, ale člověk musí vědět proč a jak být rovnovážný (čemu se citově otevírat a jak aktivně niterně prožívat). Nikdy bychom v rámci vývoje vědomí člověka nemohli hovořit o větší důležitosti víry, protože ta sama, pokud není doplněna prvkem „vím“, vždy a nevyhnutelně vede k nerovnováze, životním propadům a naivitě (ukáznění se).

 

Je tedy třeba prvořadě přesně vědět (plně si zdůvodnit, ověřit, pochopit, promyslet zákonitosti života a smysl bytí) čemu věřit (plně zastavit myšlení a celým svým citem a hloubkou nitra prožít – meditovat).

Jen tak se stáváme samostatnými a rovnovážným. Nejsme pak závislí na názoru a poznání druhých, není třeba vnějšího vedení, člověk nalezne to své vnitřní vedení a pochopení, která jej na základě přemýšlení a aktivního vžívání prohlubuje a činí rovnovážným. Člověk pak nedělá „něco“ jen proto, že se to nesmí (nebo mu to řekne nějaký „pověřený“), ale nedělá to proto, protože člověk už je takový, už zná víc – získal své vědění a hluboké poznání.

 

Mnozí lidé si pletou „vědění“ s rozumářstvím. Avšak takové jednostranné a povrchní vnímámí by bylo stejné, jako kdyby jsme na víře viděli jen její negativní část, tedy víru slepou. Je dobré pochopit, že vědění má stejně tak jako víra více stupňů. Od povrchního rozumu, až po hluboké vědění a pochopení životních zákonitostí a vyššího duchovního řádu.

Můžeme též dělit na povrchní znalost jednotlivých a vzájemně nespojených části hmotného projevu života (pak by jsme mohli mluvit o „rozumářství“) a nebo na vědění vyvážené a vysoké, vyvěrající ze znalosti zákonitostí života, vyššího řádu ducha a propojení všeho se vším. Vysoké vědění vzájemně propojuje a poznává život a souvislosti tak, aby jsme mohli najít zákonitost ve všem a všude (hmotě i duchu), a to jak nahoře, tak dole (v bezčasovosti). Toto vědění je poznáním duchovního řádu a nekonečnosti bytí ve směru jsem každý, vždy a všude.

Poznáváme a odůvodňujeme si tak sami sebe, ale ne „já“ jako jednotlivý a oddělený, ale jako „já“ celkový – Jednota. Samozřejmě, že vyspělý duch své vědění následně prohloubí i v hlubokém prožitku (meditaci) tak, aby se úvaha a zdůvodněné stalo vlastnictvím vnitřní bytosti (nitra). Teprve pak lze hovořit o ideálním stavu bytosti a vyvážené aktivní duchovní cestě – tedy o rovnováze citu a rozumu (víry a vědění).

U opravdu vyspělých bytostí už se rozumové a citové vnímání spojuje do vnímání, které by se dalo nazvat plné a kontinuální vědomí. V případě, že „přemýšlí“ zároveň i prožívají, už se toliko nedělí na „cit a rozum“, myšlení je kontinuální syntézou citu a rozumu – víry a vědění.

 

 

Snad již je na základě shora uvedeného vysvětlení zcela logická a jasná podstata i směřování filosofie bytí J. Zezulky v podobě nutnosti prvořadě hledat a nalézt vědění. Tato podstata a směřování vyvěrá i z myšlenky J. Zezulky: „čím je člověk v nižší vývojové stupnici, převládá více víra. Je více pasivní a nechává se vést. Pokud je už ve vyšší stupnici lidského vývoje, uplatňuje se už více vím, tedy vědění. Uplatňuje se logika, poznávání zákonitostí atd.“.

 

 

Myšlenky J.Z.

 

 

Na závěr se bohužel musím zmínit i o jednom z žáků J. Zezulky a jeho poněkud zásadním odklonu, nepochopení a překroucení samotného základu filosofie bytí – tedy hledání vědění (pravdy ve směru – jsem každý vždy a všude).

Tento žák nejspíše uvěřil ve svoji jedinečnost a povýšení, když mimo jiné sám sebe před věřícími obřadně označuje a popisuje jako duchovního mistra ,co je zde již tisíce let, a že snad údajně veškeré jeho konání bylo a je J.Z. jakoby „posvěcené“. Snad jen taková víra a iluze o svojí výjimečnosti a povýšení mohla být příčinou ještě mnohem většího odklonu a pádu od samé podstaty filosofie bytí, když tento „mistr“ dvacet let po smrti J. Zezulky založil církev Společenství Josefa Zezulky (jejíž prvořadou náplní z podstaty církví i dle zakladatele je víra). Tato do nebe volající naivita a překroucení toho nejzákladnějšího smyslu a podstaty směřování  odkazu J. Zezulky (kterým je vědění a nikoli víra – církevní struktura) je smutným mementem a nejspíše nevyhnutelnou krystalizací nižšího vývojového stupně tohoto žáka i jeho věřících. Jak uvádí Zezulka: „Pokud je člověk v nižší vývojové stupnici, převládá více víra. Je více pasivní a nechává se vést“.

 

 

Myšlenky J.Z.

 

Myšlenky J.Z.