Ti co vědí, aniž by museli věřit

30. 08. 2021

JOZEZ

 

Jaká je podstata a směřování vývoje člověka?

Od víry k (hlubokému) vědění – fáze vývoje bytosti a jeho hledání dle J. Zezulky:

 

1) doba, kdy jen slepě věří

2) doba, kdy se stává kritickým

3) doba, kdy vyrovnává své „věřím a vím“ do rovnováhy

4) doba, kdy ví a ladí se se vším živým

(Zdroj – Zezulka, Josef, BYTÍ, ISBN 978-80-85238-85-3)

 

Níže se pokusím o stručný popis jednotlivých stupňů vývoje a poznávání, včetně komentáře organisací, struktur, církví a vzdělávacích systémů dle jednotlivých stupňů.

 

1) doba, kdy jen slepě věří

Je doba, kdy člověk jen věří a vyznačuje se zcela nekritickým přijímáním kdejakých nauk, církví, sekt či názorových směrů, kterých se bytost „chytne a nevědomě drží“. Často je tak člověk ve své nevědomosti stržen čímkoli a kamkoli. Věřící ve své nekritičnosti horlivě zastává jakýkoli směr a není schopen samostatného kritického myšlení ani aktivní korekce svého jednání. Zde mluvíme o slepé víře na základě ukáznění, litery, či propadnutí iluzi jiných (údajných mistrů, zasvěcenců a guru, kteří však jsou mnohdy jen sami plně závislý na obdivu a uznání svých věřících).

V dnešní době jsou doménou této vývojové fáze například „víkendové duchovní kurzy“, kde po absolvování získáte „papír a zasvěcení“ atd.

 

2) doba, kdy se stává kritickým

Člověk obyčejně na základě těžkých životních zkušeností zažívá nesoulad mezi primitivní (slepou) vírou a životem samým, je konfrontován a začíná se více ptát a přemýšlet. Stále je nosným prvkem hledání víra (sebekázeň vyvěrající z poznání druhých), ale hledající se již nerozevírá „na první dobrou“, ale více rozlišuje směr otevírání svého nitra a důvěry (víry). Hledající je stále závislý na vedení z venčí, ale již tříbí zdroj i nauku. Člověk začíná tušit, že vše má svůj řád. Stále však potřebuje být součástí nějaké skupiny, která jej povzbuzuje a posiluje. Bytost zatím nenašla dostatek síly stát se sama hybnou silou a samostatně pokračovat aktivně ve vývoji.

Zde se mohou uplatňovat různé duchovní seance, církevní struktury, ezoterické mediální spolky atd., které dávají člověku návod i rady jak žít a čemu věřit.

 

3) doba, kdy vyrovnává své „věřím a vím“ do rovnováhy

Zde je dle mého poznání v dobrém slova smyslu maximální pomyslná „hranice“ pro pozitivní rovinu struktury církve a náboženských společenství s prvkem víry (pokud by měla čistou a vyváženou věrouku  – „dobrou víru“).  Toto vývojové období stále pracuje s konceptem víry (sebekázní, kde jsou hledající stále „taženi“ naukou a poznáním jiných), ale již je zde i vyšší kritičnost a pomalu nastupuje schopnost samostatně uvažovat (obrazně řečeno táhnout se sám na podkladě zdůvodňování si vlastním citem a rozumem).

Tam kde je dobrá víra (citová závislost na vyvážené nauce, knězi, písmu a poznání jiných, dle které věřící pěstuje sebekázeň) z počátku nutným „lanem táhnoucím naši lodičku“, nastupuje postupně i rozum, kterým si zdůvodňujeme kam a proč jsme taženi (tedy víra je „intuitivní vnímání“ a držení se nauky sebekázní. „Vědění“ je odůvodňování si podstaty „lana“, kterého se zatím musíme držet).

Zezulka v této souvislosti třetího vývojového stupně uvádí: „zmizí naivita a nastoupí pojem „vím“, který doplní pojem „věřím“ . Ale pozor, vím a věřím je také jeden zákon o dvou pólech. Víra i vědění mají stejnou cenu, jsou-li v rovnováze! Pak víra znamená intuitivní vnímání a vím – vnímání rozumové“.

 

Avšak čím více se vědomí bytosti přibližuje poslední 4 fázi vývoje, tím více je (a to i „dobrá“ ) víra (nechávání se citem táhnout dobrou naukou) a „důvěra v poznání druhých“ nahrazována plným – vlastním pochopením životních zákonitostí a niternou zkušeností (sladěním se s veškerým životem), tedy hlubokým věděním. Toto hluboké vědění hledající postupně získává na podkladě rovnovážného rozumu a intuice, kde však již tuto intuici nespojujeme s „dobrou vírou“ (citovou závislostí na nauce, knězi atd.), ale prvořadě s vlastním prožitkem vyvěrajícím z vlastního hlubokého vědomí vnitřní bytosti. Tím se bytost stává nezávislá na „tažení vírou a poznáním druhých“ a stává se sama hybnou silou a postupuje vpřed.

Zezulka uvádí, že člověk se ustálí, ne ve své víře (jak se říká), ale ve svém vědění (vázanému na vlastní vnitřní bytost – nitro).

 

4) doba, kdy ví a ladí se se vším živým

Doba, kdy člověk ví a ladí se vším živým, je dle mého osobního názoru fází, kdy již žádná ani „dobrá víra“ principiálně nefiguruje. Člověk nevěří (nepotřebuje být tažen nikým jiným, ani naukou, či knězem, mistrem, vědoucím, protože jim sám je), protože již ví, tedy má již mnohé plně a logicky zdůvodněno a celou svojí bytostí i vnitřním vědomím „ladí“ s veškerým životem a zákonitostmi Bytí.

Toto hluboké a niterné „vím“ nelze v organisaci jako jsou církve hledat, nalézt, či jej obecně s církvemi a jejich nejen zákonným smyslem (vírou), spojovat. Člověk našel, obrazně řečeno, „Boha v sobě“ na základě plného pochopení a poznání (rozumu-analogie i celým svým nitrem-citem) a nepotřebuje již nikomu a ničemu věřit („důvěřovat vně a nechávat se táhnout třeba i dobrou naukou“). K této fázi vývoje a praktikování poznání se více než nějaké náboženské struktury hodí oblast „duchovní vědy“ a služby životu obecně. Chrámem je obyčejně příroda, či klidné a davy nerušené místo, kde se striktně dodržují zásady vlivové čistoty a hloubky záměru.

 

Jedinému komu se člověk ve čtvrté fázi „zodpovídá a slouží“ je Život sám, tedy pochopení – jsem každý, vždy a všude (též „já jsem“ – je – cesta, pravda, život).

 

Toto pochopení (vnitřní aktivita, samostatnost a rovnovážné vědění na podkladě rovnováhy citu a rozumu) dle 4 fáze vývojového stupně člověka, je cílem filosofie Bytí a prvořadým směřováním nauky přinašečů (Ježíš, Mojžíš, Noe, Zezulka..), kteří se na Zemi rodí každých 2000 let.

Cílem poznávání a prvořadým směřováním nauky přinašečů je, aby člověk nevěřil (nenechal se jen táhnout a to třeba i dobrou vírou, či rovnovážnou naukou), ale aby vždy hledal jen hluboké vědění (plné pochopení a splynutí svou vnitřní bytostí se zákonitostmi života).

 

Bylo by tedy velmi milné, spojovat podstatu a smysl filosofie Bytí J. Zezulky (hluboké poznání – vědění) s vírou (nechávat se jen táhnout a pěstovat sebekázeň), či strukturou církve, jejíž podstatou víra vždy je.

 

Ať už náboženské společenství, nebo duchovní vědecká společnost, která by chtěla zastřešit podstatu čtvrté fáze (a podstatu směřování bytosti obecně), musí vždy směřovat k plnému pochopení (citem i rozumem) životních zákonitostí a naplňování poznaného vlastním životem ku prospěchu celku. Toto poznávání s vírou již nemá ze své podstaty doslova nic společného. Výsledkem pochopení životních zákonitostí je hluboké vědění.

 

Podstatou organisací čtvrté fáze (a v důsledku i všech předchozích) tak musí vždy být především život sám a praktikování aktivní vnitřní změny ku prospěchu veškerého Bytí. Žádné opravdové duchovní znalosti se nedají získat jen četbou, či posloucháním i té nejlepší litery, myšlenek, či vědoucích, ale pouze a jen vlastním prožitkem a poznáním (vlastním zdůvodněním si) analogie příčiny a následku života, který se vždy projevuje ve dvojnosti.

Cílem adepta je plné spojení dvojnosti do jednoty a prosté Bytí v souladu s osudem a nejvyšším dobrem, kde hodnota každé bytosti (organismu, vědomí) je stejná, protože v důsledku jsme vším (jednotou). Není vyšších, ani nižších – je jen Bytí, které naplňuje a uskutečňuje to, čemu jsme se naučili říkat Bůh (Život – vědomí).

J.Z. – epocha Vodnáře