Po celém světě se snad jako nikdy v novodobé historii lidstva objevují případy spontánního probuzení. Lidé začínají vnímat nekonečnou šíři Bytí a opouštějí omezenou ulitu jednostranného rozumu a navyklých myšlenkových programů. Spontánní probuzení je záležitostí citu a rozšíření vlastního vjemu a vědomí na realitu pestrosti života – blíže k  jeho celistvosti a Jednotě.

 

Pomocníci a probuzení

Mnozí tak docházejí k probuzení a to jen díky nelehké snaze a práci „pomocníků“. Velmi častým průběhem probuzení jsou zdravotní, nebo velké životní komplikace. Ty přivedou poutníka do situace, kdy se musí plně odevzdat nepřízni osudu a vzdát se navyklích myšlenkových struktur a smlouvání.

Často tak je poutník zcela „ochromen a životem omezen“ a díky tomu čistý a otevřený zažívá vjem spontánního probuzení – prožitku přesahujícího jeho běžné a omezené vnímání. Mnozí tento hluboký niterný prožitek popisují jako ztrátu omezeného ega – teplo, světlo, bezhraniční vjem Bytí – domov – lásku.

 

Co dál ..?

Na začátku probuzení je poutník pasivním „příjemcem“ vjemů, které jen zažívá, ale neovládá. Díky pomocníkům je mu ukázáno, kde je jeho domov a opravdový život. Obdarován  hlubokou niternou zkušeností je poutník po obeznámení s realitou Bytí vržen zpět k vlastní osobní omezenosti. Nastává zlom, poutník už ví co je domov, ale neví jak se vrátit a udržet „spojení“. Trochu jako cukr a bič…nastává čas zkoušek.

 

 

 

Zkoušky poutníka

Po prvotním pasivním příjmu nastává čas nutné vlastní aktivity. Mnozí by však rádi setrvali v opojném a blaženém stavu niterného bytí, které v počátku nevyžadovalo aktivitu, ale naopak spíše pasivitu a přijímání v naprosté tichosti. Vždy však nastává zlom, tak jako malé dítě musí vyrůst, tak i poutník musí nalézt cestu zpět jen vlastními činy, aktivitou a tou nejhlubší niternou změnou.

Mnoho poutníků tak uvízne v pasivitě stále žádajíc jen pasivní příjem, ale není cesty zpět – v bodě zlomu přicházejí nejtěžší zkoušky a životní propady. Poutník zatím nemá dost zkušeností a je tak často zmítán od pangejtu k pangejtu. V tomto nejcitlivějším období často dochází k pádu do hlubin nevědomí a opětovného smlouvání či návratu k domnělým jistotám.

 

Odvaha a chyby

Nezbývá, než jak slepec ponořen do husté mlhy vlastního nevědomí, jít dál a dál krok za krokem bez nadhledu a znalosti cesty či cíle. Na této cestě nevědomí je nutné procházet s vědomím nevyhnutelnosti velkých chyb a slepých cest.

Poutník veden zatím slabým a nejasným hlasem vlastního nitra kráčí stále dál za hranice pohodlnosti a veškerých jistot. Na této cestě poutník často musí ztratit přátele, rodinu, partnera. Cesta je jen jedna – měnit sebe a jít!

 

První světlo

Po mnohých pádech a hlubokých vnějších i vnitřních změnách poutník nachází první záblesky světla, už nepřichází sami, tvoří je svým životem – Bytím. V rovnováze citu a rozumu poutník nalézá klíč – klíč života.

Poutník už chápe, že on je tím světlem,  on musí být..nikdo jiný, jen on sám!

 

Pomocníci a průvodci

Poutník vyspívá a s niterných učitelů se stávají bratři – průvodci, kteří dle potřeb a úkolu spolupracují ku prospěchu Celku. Samostatnost bytí již nevyžaduje tak jako s počátku vedení. Poutník se stal vědomím. Nastává čas sklizně, ponořen plně do hloubky vlastního nitra nachází pevný bod – opravdový domov, který jediný je zároveň i majákem který stále hlouběji rozšiřuje na veškerý život!

Peklo nebo ráj?

Poutník již vyspěl, cesta vede dál a dál do hlubin bytí, které vyžaduje stále a stále těžší zkoušky. Již dávno pochopil, že cesta nevede do pohodlnosti či iluze „osobního blaha či domělého ráje“. Služebník je tu plně pro Život jako celek, na prvním místě již není jeho osobní vývoj. Naplnění svého poslání nachází tam kde je nejtemněji „světlo v temnotách“. Vědom tajemství života kráčí navzdory vnějším protivenstvím – vždyť není já a ti druzí – druzí jsem já…KAŽDÝ ,VŽDY A VŠUDE !!!

 

 

 

Láska je jen hlubší a hlubší pochopení.